Svaly hlubokého stabilizačního systému bederní páteře, aneb "vypouklá břicha" u kulturistů

Pro kulturistiku je typická snaha o ovlivňování "viditelných" svalových skupin. Středem zájmu jsou proto především svaly povrchově uložené a dále takové, které mají vliv na celkový objem a tvar určité tělesné partie. Kulturisté obecně vynikají nad ostatními sportovci v teoretických znalostech právě těchto svalů, zatímco existence hlubších svalů a jejich funkcí je pro ně veskrze neznámá. To jsou zřejmě i jedny z hlavních důvodů, proč právě u kulturistů nalézáme velmi často paradoxní oslabení "neviditelných", hluboko uložených svalových systémů.

Dynamická stabilita bederní páteře
Řada prací v oblasti fyzioterapie v posledních letech ukazuje, že pro stabilizaci páteře, zejména pak bederní, jsou rozhodující hluboko uložené trupové svaly (1, 2, 3). Jedná se zejména o m. tranversus abdominis (příčný břišní sval), svaly pánevního dna, bránici a krátké autochtonní zádové svaly jako např. mm. multifidi. Tyto svaly de facto obklopují ze všech stran břišní dutinu, která ve skutečnosti "dutá" není. Její obsah - vnitřní orgány uložené v břiše a pánvi - je uspořádán tak, že tvoří jakýsi kompaktní "polštář ". Bránice pak obepíná tento polštář jako kupole shora, pánevní dno jej podepírá zdola a příčný břišní sval tvoří "široký opasek " rozprostírající se od dolních žeber až k pánvi, který tlačí obsah břišní dutiny vzad proti páteři a tím jí zpředu poskytuje oporu. Uvedené svaly, pro které se užívá název Hluboký stabilizační systém (HSS), fungují společně jako jedna funkční jednotka a dysfunkce jediného z nich znamená vždy dysfunkci celého tohoto systému.

Funkce HSS se uplatňuje jako významný prvek v držení těla (posturální funkce), dynamické stability páteře, je klíčová pro zajištění tzv. posturální baze pohybu a je výrazně provázána s funkcí dechovou (4, 5, 2).

Popis funkce HSS
Bránice je plochý sval oddělující příčně břišní dutinu od dutiny hrudní. Svalové snopce bránice začínají po obvodu dolní části hrudníku na žebrech, dolní části hrudní kosti a prvních dvou (horních) bederních obratlech. Všechny snopce se sbíhají do šlašitého středu, který se při výdechovém postavení bránice nachází relativně vysoko v hrudní dutině v úrovni 4-5 mezižebří, což dává bránici tvar kupole (6).

Při nádechu se svalové snopce bránice koncentricky kontrahují a stahují šlašitý střed dolů do břišní dutiny. Kupole se takto oplošťuje a vyvolává shora tlak na polštář břišních orgánů. Tento tlak se přenáší až do pánevní oblasti. Aby nedošlo k výhřezu pánevních orgánů, kontrahuje se současně s bránicí koncentricky i svalstvo pánevního dna. Bránice a pánevní dno tak tvoří dva jakési písty, které působí proti sobě shora a zdola, čímž roztlačují polštář orgánů břišní dutiny do zbylých směrů - vpřed a do stran, resp. vzad. Zde se uplatňuje funkce příčného břišního svalu, který se aktivuje excentricky a brzdí pohyb obsahu břišní dutiny (OBD) vpřed a do stran (5) - při nádechu se proto zvětšuje obvod pasu.

Tendence k pohybu OBD při nádechu směrem vzad je při většině posturálních situací (poloh) minimální (do zbylých směrů je pohyb OBD snazší). Krátké, hluboko uložené intersegmentální (meziobratlové) svaly páteře nastavují držení jednotlivých obratlů vůči sobě navzájem a za některých posturálních situací jako je leh břichem na lavičce nebo na stehnech (např. při upažování s jednoručními činkami v sedě-předklonu), kdy je mechanicky bráněno posunu OBD vpřed, brzdí tyto svaly při nádechu excentrickým režimem flexi (vyhrbení) bederní páteře vzad.

Dokonalá souhra všech svalů tvořících HSS dovoluje udržet relativně konstantní nitrobřišní tlak v průběhu dýchání. Nitrobřišní tlak je vysoce významnou součástí sil, působících na bederní páteř a uplatňuje se jako řiditelný faktor při tzv. kontrole neutrální zóny. Pozice neutrální zóny je označením pro takové nastavení dvou sousedních obratlů (pohybového segmentu páteře), kdy vektorový součet sil působící na segment = 0. Tato pozice maximálně chrání segment před přetížením (2).

Při zvýšených nárocích na zatížení páteře je proto nutné, aby došlo i k adekvátnímu zvýšení nitrobřišního tlaku. To se děje převážně automaticky - podvědomně tím, že zadržíme dech (např. při mrtvém tahu). Toto zadržení dechu není ničím jiným, než synergickou kontrakcí všech svalů HSS, jejichž aktivita se úměrně intenzitě zátěže rozšíří i do povrchových svalových skupin, a dojde k výraznému zvýšení nitrobřišního tlaku, který více "podepře" páteř zpředu.

Povrchové versus hluboké svaly
Z uvedeného vyplývá, že při oslabení svalů HSS je páteř méně stabilní. Při realizaci pohybu taková situace klade zvýšené nároky na aktivitu povrchových svalů (musí se aktivovat více), které však nemají segmentové uspořádání. Jejich aktivita ovlivňuje delší úseky páteře při nedostatečném zajištění vzájemné pozice obratlů jednoho vůči druhému. To s sebou nese zvýšené riziko vzniku mikrotraumat měkkých tkání v oblasti páteře, výhřezu meziobratlového disku apod.

Není také náhodou, že herniae (kýla) - částečné vyhřeznutí obsahu břišní dutiny skrze břišní stěnu s protržením svaloviny břišní stěny - vzniká při oslabení svalů HSS právě v místech, kde nejsou anatomicky překryty dalšími povrchovými svaly.

Opakovaná pravidelná aktivace povrchových svalů při dysfunkci HSS vede ke zvýšení klidového svalového tonu a hyperaktivitě svalů povrchových a snížení klidového svalového tonu a útlumu svalů hlubokých. Jinými slovy: začátečník "obdařený" dysfunkcí svalů HSS, který bez předchozí úpravy funkce těchto svalů začne cvičit povrchové svaly (břišní a zádové) bude stále více prohlubovat dysbalanci mezi hlubokými a povrchovými svaly, zhoršovat stabilitu bederní páteře a riskovat bolestivé obtíže.

Ve fyzioterapii je též známo, že jakékoli afekce promítající se do funkce páteře jako první vedou ke ztrátě rotace trupu při chůzi, která je pak kompenzována úklony trupu. Stejného výsledku lze dosáhnout posilováním povrchových zádových svalů bez vůči tomu vyvážené aktivace krátkých hlubokých svalů páteře. Tím vzniká svalová dysbalance s hypertonem a hyperaktivitou povrchových svalů a útlumem svalů hlubokých. Typickou kolébavou chůzi kulturisty bez rotace trupu, bez uvolněného pohybu v rameni a lokti můžeme často vidět již od prvních měsíců intenzivního posilování.

Dysfunkce svalů HSS
Svaly HSS mají některé charakteristiky, které vedou k jejich větší funkční fragilitě. Uvádím některé z nich:

  • Při pohybovém vývoji jedince se tyto svaly zapojují do držení těla mezi 4-6 týdnem po porodu. U více než 1/3 populace dochází k neoptimálnímu uzrání pohybových programů v mozku, které řídí funkci těchto svalů (7). Není-li tento stav během prvních měsíců až jednoho roku života odhalen a adekvátně léčen, dochází k fixaci dysfunkce, která je pak trvalá a velmi špatně ovlivnitelná cvičením (8). Jedním ze znaků této dysfunkce viditelných i v dospělosti může být tzv. diastáza (rozestup) břišních svalů, kdy vidíme mezi oběma provazci přímého břišního svalu hlubokou mezeru. Nádherným příkladem může být sám nynější Mr. Olympia Ronie Coleman.
  • Správně funkční svaly HSS se aktivují už při pouhé představě pohybu a nastavují tak správné výchozí nastavení páteře a trupu pro následný pohyb (4, 5). Programy v mozku řídící tyto svaly proto citlivě reagují na změny polohy a pohybu. Dlouhodobá monotónní statická zátěž jako např. sezení (v práci, v autě, apod.) nepřináší potřebné podněty a dochází k útlumu aktivity svalů HSS a zvyšování napětí povrchových svalových skupin, které musí jejich výpadek kompenzovat (9).
    U každého, kdo má sedavé zaměstnání a jehož jedinou tělesnou aktivitou je posilovací trénink, lze tedy předpokládat riziko rozvoje svalové dysbalance ve smyslu oslabení HSS a hypertonie svalů povrchových. Z toho plyne nutnost aktivace HSS před každým tréninkem již v rámci rozcvičení.
  • Aktivita svalů HSS závisí na psychickém stavu (2). Faktory jako duševní únava, deprese, nedostatečná koncentrace na trénink, vedou k narušení jejich funkce. Řadu těchto negativních vlivů lze potlačit kvalitním, dostatečně intenzivním rozcvičením, které převede pozornost od starostí k tréninku. Je však třeba tuto pozornost udržovat v celém průběhu cvičení.

Použití opasku při tréninku

Opasek je faktickou substitucí funkce příčného břišního svalu, který má shodný (horizontální) průběh vláken. Při extrémním silovém výkonu může pomoci k vytvoření dostatečného zvýšení nitrobřišního tlaku a tím ke stabilizaci páteře a snížení rizika jejího zranění. Pravidelné používání opasku při tréninku i v sériích s nižším zatížením však zákonitě povede k oslabení příslušné části příčného břišního svalu, jehož funkce "díky" opasku není třeba (nemluvě o zásahu do dechového stereotypu v době aplikace opasku).

Jestliže se pak dostaneme do situace vyžadující zvýšené nároky na zvýšení nitrobřišního tlaku mimo posilovnu, kde opasek nemáme k dispozici, funkce oslabeného příčného břišního svalu nemusí být pro danou situaci dostatečná. Riskujeme tak vznik kýly nebo výhřezu meziobratlového disku (ploténky).

S použitím opasku bychom proto měli výrazně šetřit! Opodstatněné a logické použití je u extrémních výkonů v nejtěžší sérii cviku, který zatěžuje bederní páteř (např. mrtvý tah, dřepy). Nešvar používání opasků při všech sériích a cvicích je nebývale rozšířen. Výjimkou nejsou ani vrcholoví kulturisté, které můžeme v časopisech vidět vyfocené s utaženým opaskem i na bench pressu či předkopání! Lze předpokládat, že s opaskem mají u těchto cviků větší pocit stability bederní páteře a bez opasku vnímají naopak nestabilitu. To je však také důkazem, že u nich existuje svalová dysbalance ve smyslu oslabení svalů HSS.

Vypouklá břicha kulturistů
Zejména v posledních letech si kulturistická veřejnost (nejvíce fanoušci a rozhodčí) všímají vypouklých břich vrcholových kulturistů, které dříve nebývalo zvykem. Všichni však vědí, že se nejedná o přebytek podkožního tuku v lokalitě břicha, jehož množství je u profesionálních kulturistů v soutěžní formě téměř neměřitelné. Svalový rozvoj přímého a šikmých břišních svalů (povrchových) na vině také není. Celá situace dosud vedla pouze k odsuzování závodníků fanoušky, snižování bodového hodnocení u rozhodčích na soutěži a k výrazné změně estetického dojmu z kulturistické postavy, kde úzký pas a poměr obvodů hrudníku a pasu kdysi býval chloubou našeho sportu.

Pro vypouklá břicha dosud nebylo podáno adekvátní vysvětlení. Jediným pokusem bylo prohlášení, že na vině je jeden konkrétní dopingový preparát zhoršující trávení sacharidů. Vypouklé břicho však měli i pozitivně testovaní závodníci, u kterých se mezi několika zakázanými látkami zmiňovaný preparát neprokázal.

Zalistujete-li kulturistickými časopisy posledních let, při pozorném prozkoumání fotografií z předních profesionálních soutěží zjistíte, že vyboulení břicha dnes v různé míře vykazuje v podstatě celá dnešní špička. Při pohledu zpředu lze vidět krátký úsek vyboulení v kontuře pasu těsně nad cristami lopat pánevních kostí, v horším případě lze toto vyboulení sledovat od pánve až po dolní žebra (viz. Ronie Coleman). Toto lze sledovat zejména při póze "dvojitý biceps zpředu", kdy jsou relativně uvolněné povrchové břišní svaly. Zapnutí povrchových břišních svalů při jejich pózování znamená obvykle vyhlazení tohoto vyboulení.

Při postojích z boku jde pochopitelně o vyboulení břicha vpřed, které je ponejvíce kritizováno. Pokud jste jako diváci některé Grand Prix nebo jiné soutěže či exhibice profesionálů měli možnost sledovat naživo, resp. později na videu dynamiku pohybu a pózování těchto kulturistů, jistě víte, že při těchto postojích bez zapnutí povrchových břišních svalů mají výrazné problémy provést vtažení břicha a pokud se jim to podaří, neudrží pozici déle než 2 sekundy. Toto však neplatí jen o profesionálech. Lze je vidět i na řadě našich domácích soutěžích amatérů.

V jednom z posledních Světů kulturistiky byl uveřejněn rozhovor s Arnoldem Schwarzeneggerem, který se týkal převážně nového filmu Terminátor 3. Autor článku však položil i několik dotazů ohledně vypouklých břich soudobých kulturistů. Teenagerovský idol mnohých z nás zde jednoznačně uhodil hřebíček na hlavičku, když jako řešení "nedostatečné kontroly břicha" uvedl dávno zapomenutý cvik zvaný vakuum. Tento cvik není ničím jiným než volní kontrakcí příčného břišního svalu.

Co je podstatou vyboulení břicha kulturistů - jeho důsledky
Jak vyplývá z již uvedených faktů, vyboulení břicha soudobých kulturistů je jednoznačně obrazem dysfunkce Hlubokého stabilizačního systému, zejména pak oslabením příčného břišního svalu. Kromě narušení estetiky to s sebou nese zvýšená rizika poškození zejména bederní páteře. Nabízí se proto otázka, proč současně s "epidemií" vypouklých břich kulturistů nevidíme také "epidemii" zranění a bolestivosti spodních zad. Pro vysvětlení je nutno uvést dva fakty:

Výraznější bolestivé obtíže mohou být často dány tzv. sumací mikrotraumat. Tedy stavem, kdy se mikroskopické trhlinky ve tkáni nestačí zhojit do dalšího zatížení a rozšiřují se jak co do rozsahu, tak i počtu. Zde se může významně uplatnit faktor zneužívání anabolických steroidů, které výrazně urychlují hojení a regeneraci tkání.

Dalším faktorem, který nepochybně ovlivňuje vnímání bolesti u kulturistů je hypertonus povrchových svalů. Hypertonie vyvolává zvýšenou aktivitu v receptorech a nervových vláknech, která zaznamenávají informace o mechanickém napětí tkání. Tato informace poté na úrovni míchy a mozkového kmene tlumí schopnost nervového systému přenášet informace o potenciálně bolestivém nebo bolestivém dráždění tkání (10).

Jinými slovy fakt zneužívání anabolických steroidů a zvýšený tonus povrchových svalů dovolují kulturistům s oslabením HSS "chodit dlouho se džbánem pro vodu", ale když se "ucho utrhne" stojí to obvykle za to.

Domnívám se proto, že by kulturisté měli uvažovat nad řešením svého vypouklého břicha nejen kvůli přísným rozhodčím a divákům, ale zejména pro ochranu vlastního zdraví, jehož ztráta znamená přinejmenším nepříjemný výpadek z tréninku a soutěží.

Závěry
Vedle svalových dysbalancí označovaných jako horní a dolní zkřížený syndrom, které jsou kvalitním našim trenérům především zásluhou Tlapáka dobře známy (11), existuje ještě celá řada dalších typů svalových dysbalancí. Vztah povrchových a hlubokých svalů je jedním z nich.

Vyboulená břicha kulturistů jsou jednoznačně obrazem oslabení svalů označovaných jako Hluboký stabilizační systém, zejména pak příčného břišního svalu. Jejich dysfunkce má estetické i zdravotní negativní konsekvence.
Známé heslo Zdraví - Síla - Krása vévodilo cílům snažení kulturistů v začátcích tohoto sportu u nás. V zájmu dosažení jeho obsahu je dnes nezbytné zařadit do našich tréninkových plánů také aktivaci hluboko uložených "neviditelných" svalů.
Popis možností a způsobů aktivace svalů Hlubokého stabilizačního systému uvedeme v samostatném článku.

KONTAKT : dr.bodybuilding@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one